Musicalnet.cz

Nová verze oblíbené jazzové opery Dobře placená procházka převedená do podoby muzikálu, kde operní recitativy nahradila činohra, a původní árie dostaly podobu muzikálových čísel, měla v Divadle Semafor svou premiéru 21. dubna 2023. Původní opera vznikla z pera libretisty Jiřího Suchého a hudebního skladatele Jiřího Šlitra. My jsme se na představení přišli podívat 7. prosince 2023, a při té příležitosti jsme se setkali také s novým držitelem Ceny Thálie za celoživotní mistrovství s panem Suchým, abychom s ním pro vás připravili rozhovor, který si můžete přečíst na konci článku. Nejprve však pár slov k představení samotnému.

Slavné divadelní představení Dobře placená procházka legendární autorské dvojice Jiří Suchý – Jiří Šlitr vzniklo v roce 1965 pro Divadlo Semafor. Na originálních písních těchto autorů v Divadle Semafor vyrostlo doslova několik generací diváků. V roce 1966 natočili Ján Roháč a Miloš Forman Dobře placenou procházku jako televizní film, který se setkal u diváků s velkým ohlasem. Obnovená premiéra divadelní verze se konala v roce 2007 na scéně pražského Národního divadla v režii Miloše Formana, jemuž na díle autorsky vypomohli jeho synové - režisér Petr a výtvarník Matěj Formanovi. Při této příležitosti také vnikla nová filmová verze této výpravné komické jazzové opery.

Děj příběhu nás přivádí do domácnosti manželského páru Uliho a Vanilky, který se právě rozvádí, a proto žijí odděleně každý v jedné polovině bytu. Přichází Advokát, aby manžele poučil o rozvodovém řízení, a vyzdvihuje jim výhody a přednosti rozvodu. Chvíli po Advokátovi však dorazí Listonoš a přináší telegram od Tety z Liverpoolu. V něm stojí, že Vanilčino dosud nenarozené dítě zdědí milion liber. Manželé okamžitě celou situaci přehodnotí a v touze po dědictví se urychleně začínají usmiřovat. Vidina peněz však zaujme i Advokáta, začne se Vanilce dvořit a tvrdí jí, že z právního hlediska nezáleží na tom, kdo bude otcem dítěte. Vanilce se však starý právník nelíbí, tak hledá spásu u nesmělého Listonoše a pustí se do jeho svádění. Listonoš však snahu Vanilky neopětuje a snaží se jejím nástrahám uniknout.

V tom přichází další telegram, ve kterém osamělá a životem zklamaná Teta oznamuje Vanilce, že k ní právě přilétá z Liverpoolu na návštěvu. Všechny Tetin přílet překvapí, ale operativně se přizpůsobují situaci a začínají se svými intrikami. Advokát se druhý den ráno opět jakoby náhodou objevuje v bytě manželů, ale soustřeďuje spíše na Tetu, protože ta si přeje probrat záležitost své závěti. Teta závěť rozšiřuje tak, že každé dítě Vanilky a Uliho zdědí milión liber. Advokát se Tetě začne dvořit s vidinou nějakých peněz, které by mu z toho mohly plynout. Když je přistihne rozzlobená Vanilka, Teta se ji snaží uklidnit šekem na milión liber, ale vzápětí před zraky všech přítomných v křesle umírá. Uli i Advokát opět otočí a začnou přesvědčovat Vanilku, že jsou těmi pravými, s nimiž by měla žít. Vanilka znovu hledá útočiště u Listonoše, ale ten před ní znovu prchá. Podobně jako pohádkové bohatství, vše se nakonec ukáže být pouhou iluzí, divadelním přeludem. Šek, se kterým se Vanilka snaží uprchnout, totiž není podepsaný, a tudíž je neplatný.

Současné uvedení se drží tvaru původní inscenace, ale představitelé jednotlivých postav rozhodně nekopírují původní představitele postav. Jiří Suchý, který v původním uvedení ztvárnil Listonoše, se v nové verzi ujal role Advokáta po Jiřím Šlitrovi a hraje ho zcela po svém, s příjemně ironickým nadhledem a s obdivuhodnou energií pěveckou i hereckou. Listonoše po něm zdědil Petr Macháček, který ho alternoval již ve verzi v Národním divadle. I Macháček pojal svého Listonoše s humorem, je výborný nejen po pěvecké stránce, ale i po herecké. Rovněž Jitka Molavcová si roli Tety z Liverpoolu zahrála už ve zlaté kapličce, ale zdá se, že v nové současné verzi k ní dozrála pěvecky, herecky a hlavně lidsky. Její přednes šansonu „Proč je to tak?“, kdy dovede přesně nadávkovat a smísit humor s hořkým životním sarkasmem, je přímo fenomenální a v sále nebyl snad nikdo, komu by nejezdil po zádech mráz.

Rozhádaný manželský pár ztvárňují Lucie Černíková a Ondřej Havel coby Vanilka a Uli a celkem zdařile si vychutnávají společné hádky i intrikování kolem potenciálního dědictví. Zatímco však představení v první polovině přirozeně plyne a má spád, ve druhé polovině už děj trochu drhne a v závěru už působí poněkud zdlouhavě, neboť téma se vlastně neustále opakuje a nezdá se, že by děj přinášel něco převratně nového. Přesto inscenace nakonec vyznívá pro diváka výsledným pozitivním dojmem i se svým humorným rozuzlením. Návrat Dobře placené procházky na semaforské jeviště je tedy velmi zdařilým počinem a návštěvu představení mohu všem jen doporučit. Bonusem je samozřejmě i skvělá semaforská kapela hrající živě za scénou. Ale největším lákadlem zůstává laskavý a moudrý humor Jiřího Suchého, který je v dnešní uspěchané době pohlazením na duši. Obdivuhodný je především jeho herecký výkon a záviděníhodná vitalita.

Jiří Suchý: „Disidenti dobývají rozhlas!“

Jiří Suchý poslední dobou rozhovory novinářům nedává, ale my jsme měli štěstí a semaforská legenda nás přijala ve své herecké šatně o přestávce představení Dobře placená procházka. A tak vám přinášíme jedinečný rozhovor, který, jak doufáme, vás potěší minimálně stejně, jako toto setkání potěšilo nás. Jiřího Suchého pro Musicalnet vyzpovídala Olga Černohorská.

Pane Suchý, nejprve bych vám chtěla poblahopřát k vaší naposledy udělené Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v Národním divadle.
Děkuji, ale to už je druhá.

Ano, já vím. Poprvé to byla Zvláštní cena kolegia v roce 2001. Vy jste těch cen posbíral opravdu hodně. (přehled uveden za článkem)
Když už všichni umřeli a oni už nikoho dalšího tady v tomhle věku neměli, takže už všechno beru já (smích).

Chtěla bych se zeptat na pana Wericha, jak se vám s ním pracovalo? A možná ještě na pana Horníčka a na pana Šlitra.
Všichni tři měli v mém životě nesmírně důležitou roli. První byl Jan Werich, kterého jsem od svých šestnácti let – když jsem ho viděl prvně na scéně s ještě Voskovcem, tak to nešlo jinak. Strašně jsem ho zbožňoval, poněvadž on měl humor, jaký jsem do té doby nepoznal, a mě to tak oslovilo, že nebylo dne, abych na něj nemyslel. Jel jsem tramvají a viděl jsem, že jde po chodníku, tak jsem z té tramvaje vyskočil – tenkrát to ještě šlo – a šel jsem za ním. A když zašel domů, tak jsem si našel zase jinou tramvaj… Byl jsem na tom asi tak jako ty šestnáctky, co omdlévaly, když Beatles začali zpívat. Já jsem tedy neomdléval, ale na to, že spolu jednou budeme vystupovat, to jsem si vůbec, ale vůbec netroufl pomyslet.

A jak k vaší spolupráci došlo? Čím jste ho zaujal, že svolil ke spolupráci?
To bylo tak. Miroslav Horníček – to byl druhý, se kterým jsem začal spolupracovat, přivedl do Reduty Šlitra, aby se na mě přišel podívat, a on si mě také oblíbil, a s ním jsme začali dělat takové večery v kavárně Vltava, a Horníček tam jednou pozval svého partnera – Wericha. Vůbec nevím, jak je možné, že jsem to přežil! Já jsem tam seděl, mlčel jsem, pak jsem řekl nějakou větu, kterou si už vůbec nepamatuju, poněvadž byla bezvýznamná, a vzápětí jsem se za ni styděl. Říkal jsem si: že jsem nedržel hubu, prostě bylo to veliké dilema. A jediné, co jsem mu řekl, bylo, že mu napíšu dopis. Protože jsem si říkal, že to už budu doma ve svém prostředí a to už při tom Werich nebude. Tak jsem mu napsal dopis a on mi odepsal, a poslal mi odpověď v obálce, kde měli ještě Voskovec a Werich vzadu vyražená svá jména. Tak to bylo jasné, že to udělal proto, aby mi udělal radost, tak jsem pak k němu přišel, a tam jsme si povídali, a on se potom přišel podívat na Jonáše, kterého jsme hráli, a to se mu hrozně líbilo.

A pak už mě i Šlitra zval k sobě domů, kdykoliv třeba pořádal nějakou schůzku s přáteli, ale i samostatně, a tak se to pomalu rok po roce vyvíjelo. Potom se rozhodl, že bychom spolu měli něco napsat, a tak jsme spolu psali. To byl takový skeč do rozhlasu. Poněvadž on měl zákaz, já měl zákaz… Taky když jsme přišli do toho rozhlasu, tak to si řekli někteří pracovníci rozhlasu: „Tajně to natočíme, ona jednou přijde doba, kdy se to bude moct pustit, a bude to děsně vzácný.“ Ale pak se na mě obrátili, ti z toho rozhlasu, a říkali: „Prosím vás, neříkejte to panu Werichovi, ale jak překročí práh studia, tak my už to točíme. Všechno, co bude říkat, my ho chceme mít jako v soukromém civilním životě. Ale neříkejte mu to.“ My jsme tam přišli, Werich překročil práh, rozhlédl se a řekl: „Disidenti dobývají rozhlas!“ (smích)

A bylo vymalováno…
A oni to všechno honem smazali (smích).

Pan Werich si mohl dovolit všechno. On řekl jednou úžasnou větu, kterou mám i někde napsanou nad psacím stolem: „Co bych čet´, kdybych nepsal.“ To je krásné, ne? Máte to také tak?
Do jisté míry…

Ono se o vás učí už ve školách, Semafor je ve školních osnovách, vaše písničky se učí v hudební výchově. Jaký je to pocit?
Že ze mě někdo může dostat pětku, to není moc příjemná představa (smích).

Ale ty písničky mají děti rády, a třeba dostávají jedničky.
Tak jestli jsou jako já, tak ne.

Já jsem například vždycky dostala jedničku, protože mně se všechny ty vaše písničky strašně moc líbily, zpívali jsme si je s kytarou u táboráků. Sledujete českou muzikálovou scénu? Zaujalo vás něco ze současné muzikálové tvorby?
Občas jsem něco viděl, ale abych to sledoval, to je mimo mé časové možnosti. Já tady v divadle mám sedm profesí. V každém divadle to dělá sedm lidí. Ale já z úsporných důvodů, protože některé z těch funkcí dělám zadarmo, tak to by nikdo jiný zadarmo nedělal. Takže hraju a zkouším, a když nehraju a nezkouším, tak píšu zase další hru, takže to divadlo mě prostě zcela pohltilo. Nemám vůbec čas. Strašně rád bych se šel podívat. Občas se dojdu se na něco podívat do Divadla Na Jezerce, mám takový docela přátelský vztah s panem Hrušínským. A on zase chodí sem. Jsou to taková dvě spřátelená divadla.

Pane Suchý, děkujeme vám za rozhovor a děkujeme za ty krásné písničky, které nám dělají radost.
Mně nemusíte děkovat, vždyť já se tím živím!

Ale s láskou! To dělá málokdo. Vy se tím živíte, ale nás to obohacuje.
Tak o to je to lepší.

Takže pane Suchý, moc děkujeme, hodně zdravíčka, krásné vánoční svátky a hlavně hodně inspirace do dalších let!
Děkuju za dárečky. A mějte se krásně!

Ocenění Jiřího Suchého
1962 – Zlatý slavík za nejlepší píseň (spolu s J. Šlitrem) – Ach, ta láska nebeská
1963 – Zlatý slavík za nejlepší píseň (spolu s J. Šlitrem) – Oči sněhem zaváté
1993 – Cena Nadace Pangea „Za úsilí o nápravu věcí lidských“
1995 – Medaile Za zásluhy II. stupeň
1996 – Hudební cena Anděl – Síň slávy
1998 – Čestná medaile T. G. Masaryka (7. 3. 1998)
2001 – Cena Thálie – Zvláštní cena kolegia
2001/2002 – Cena Divadelních novin; spolu s Vladimírem Franzem, čestný doktorát JAMU
2005 – Cena Ministerstva kultury
2005 – Cena Jaroslava Seiferta
2011 – Čestný doktorát Univerzity Palackého
2013 – Řád Tomáše Garriguea Masaryka
2021 – Stříbrná medaile předsedy Senátu
2022 – Síň slávy Českého slavíka
2023 – Cena Thálie za celoživotní mistrovství

Galerie Dobře placené procházky 7. 12. 2023

Komentáře k článku

* Jméno
* Mail
WWW

Přidat komentář

Opište kód   
ChronoComments by Joomla Professional Solutions